UDU

Udu

Udu je jednoduchý keramický nástroj s překvapivě bohatým zvukem vyráběný z pálené hlíny. Je to nádoba s krátkým hrdlem a kulatým otvorem v boku. Udu pochází ze střední a jižní Nigérie, z oblastí obývaných kmeny Hausa a Igbo (Ibo). Nástroj vznikl zřejmě z tradiční hliněné nádoby na vodu, kterou nosí ženy na hlavě. Udu se dodnes používá při hraní náboženské a obřadní hudby a jeho nádherný hluboký zvuk bývá spojován s hlasem předků. V některých společenstvech na udu hrají výlučně ženy.

V jazyce kmene Igbo slovo "udu" znamená "keramika" a také "mír". V různých oblastech Nigerie a v dalších zemích Afriky se lze setkat i s mnoha jinými názvy pro tyto keramické nástroje, např. "abang mbre" - "hrající džbán", "abang" nebo "kim-kim". V Latinské Americe a Karibské oblasti lze udu najít též pod jmény "zin-li", "zeli", "canari", "canary" nebo "pote". V Indii se používají podobné nástroje nazývané ghatam, gatham, gattam, matki, matka, noot nebo rouf lišící se od udu širším hrdlem a chybějícím bočním otvorem.

Obvyklá výška udu se pohybuje od 18 do 50 cm. Podle velikosti se nástroje tradičně rozdělují do čtyř skupin, velké nástroje mají hluboký zvuk, malé vysoký. Průměr obou otvorů je obvykle mezi 3 až 7 cm, i když lze najít i nástroje s otvory odlišných rozměrů i tvarů. Udu lze do jisté míry ladit tak, že se nádoba částečně naplní vodou. Při tom je ovlivněn i zvuk nástroje, především jsou omezeny vysoké zvuky vznikající při úderech na tělo nástroje .

Kromě tradičních udu ve tvaru nádoby zvaných někdu též udu-igbo jsou vyráběna též udu jiných tvarů, např. utar s diskovitým tělem, dvojkomorový kim-kim nebo dvojité udu.

Udu (Igbo)

Utar

Kim-kim

Dvojité udu

Na zvuk nástrojů mají vliv vlastnosti keramické hlíny použité přísady i vypalovací teplota. Udu lze vyrábět z trvanlivé kameniny i z křehčí póroviny, která může dát nástrojům kvalitnější zvuk. Jako přísady do keramické hlíny mohou být použity např. dřevěné nebo kovové piliny. Tradičně se udu vyrábějí stáčením z tenkých válečků keramické hlíny, modelováním a formováním pomocí dřevěných nástrojů. V současnosti se udu též vytáčejí na hrnčířském kruhu nebo odlévají. Po vysušení jsou hotové nástroje leštěny hladkým kamenem nebo jiným tvrdým předmětem, čímž je dosaženo matné povrchové úpravy bez použití glazur, které by snižovaly resonanci nástrojů. Při výrobě je věnována pozornost dosažení stejnoměrné síly stěny nástrojů, což je důležité pro kvalitu zvuku. Celý proces výroby, který končí vypálením v keramické peci, trvá přibližně jeden měsíc.

Utar

Utar je udu s diskovitým tělem a kónicky se rozšiřujícím hrdlem. Díky jeho ploch0mu tvaru na utar lze snadno hrát jednoduchou technikou podobným způsobem jako na buben - lze použít rozličné druhy úderů na různá místa horní části těla. S použitím složitější techniky využívající údery na oba otvory, tělo i hrdlo lze však dosáhnout většího množství různých zvuků, podobně jako při hře na udu tradiční konstrukce.

Kim-kim

Kim-kim je nástroj ve tvaru činky, vzniklý modifikací udu. Je tvořen dvěma komorami přibližně kulovitého tvaru spojenými krátkou trubicí. Na vrcholu každé komory je otvor. Při hře se nástroj drží svisle jednou rukou za střední zúženou část. Druhá ruka hraje na horní otvor. Zvuk je ovlivňován tlumením spodního otvoru o stehno. Na větší nástroje je tento způsob hry obtížný. V těchto případech je vhodnější položit kim-kim vodorovně na stehna a každou rukou hrát na jeden otvor.

Dvojité udu

Dvojité udu vzniklo spojením dvou jednoduchých udu. Nástroj tvoří dvě propojené komory přibližně kulovitého tvaru. V horní části každé komory je otvor. Při hře se nástroj drží v klíně nebo je položen na zemi a každou rukou se hraje na jeden otvor.

Technika hry

Na udu lze vydávat mnoho různých zvuků. K základním patří různé druhy hlubokých tónů vznikajících resonancí dutiny nástroje při úderu na otvor. Druhým typem jsou vysoké, někdy až kovově znějící zvuky vznikající při úderech na tělo nástroje. Při vhodné technice může hra na udu připomínat indická tabla nebo africký mluvící buben.

	Základní hluboký zvuk vzniká při úderu dlaní na boční otvor. Charakter zvuku závisí na způsobu úderu a následném odkrývání otvoru.
	Postupným odkrýváním otvoru lze docílit charakteristického glissanda.
	Zvuk lze ovlivňovat též částečným zakrýváním otvoru hrdla dlaní.
	Pro docílení vyššího hlubokého zvuku lze použít údery na otvor hrdla,
	Údery na hrdlo lze doplnit zakrýváním bočního otvoru.
	Vysoké zvuky zcela odlišného charakteru vznikají při úderech dlaní nebo prsty do těla nástroje, přičemž údery na různá místa znějí odlišně.

Zvukové ukázky různých způsobů hry na udu rozličných velikostí a provedení lze najít zde.

Nahrávání udu

Pro nahrávání udu je nejvhodnější použít techniku A-B, to znamená použít dvojici shodných mikrofonů s kardioidní, případně kulovou charakteristikou. Pokud by bylo nezbytné dosáhnout kompatibility s monofonním záznamem, lze použit techniku X-Y a dvojici mikrofonů umístit před udu do vzdálenosti několik desítek centimetrů od nástroje. V případech kdy postačuje monofonní záznam, lze použit pouze jeden mikrofon, opět umístěný několik desítek centimetrů od snímaného nástroje.

Při ozvučování udu při živých produkcích, zvláště při společné hře s hlasitými nástroji bývá vhodné použít "elektrifikované" udu se zabudovaným mikrofonem.

"Elektrifikované" udu

Při ozvučování udu při živých produkcích se mohou vyskytnout problémy se zpětnou vazbou. Udu má poměrně nízkou hlasitost, což vyžaduje při jeho ozvučování použít velké zesílení, zvláště při společné hře s hlasitými nástroji. Velké zesílení spolu s resonancí nástroje dává předpoklady ke vzniku obtížně odstranitelné zpětné vazby. V těchto případech bývá často nezbytné použít "elektrifikované" udu, které obsahuje mikrofon, zabudovaný uvnitř nástroje. Zvukové vibrace uvnitř resonátoru mají dosti velkou intenzitu; mikrofon, umístěný ve vnitřním prostoru resonátoru, snímá tedy relativně silný signál a je méně náchylný ke vzniku zpětné vazby.

Výstupní signál ze zabudovaného mikrofonu je vyveden na konektor "Jack" 6,3mm, umístěnný na těle nástroje. Aby bylo dosaženo maximálního odstupu rušivých napětí, je využito profesionální symetrické zapojení. K zesilovači se symetrickým vstupem je třeba udu připojit kvalitním mikrofonním kabelem, zakončeným stereofonním konektrorem "Jack". Udu lze připojit i k zesilovači s nesymetrickým vstupem. Pro nesymetrické připojení lze použít monofonního (nástrojového) kabelu. Zabudovaný mikrofon nevyžaduje napájení.

Při nahrávání nebo ozvučování "elektrifikovaného" udu lze zabudovaný mikrofon kombinovat s mikrofony externími. Tak lze dosáhnout většího množství zvukových barev i stereofonních efektů. Při použití většího počtu mikrofonů je třeba dbát na jejich správné sfázování.

Fyzikální podstata tvorby zvuku

Udu patří současně mezi aerofony a idiofony. Na rozdíl od většiny aerofonů, u nichž zvuk vzniká jako stojaté vlnění v trubici nástroje, je udu aerofonem dutinovým. Hlavní složka zvuku u něho vzniká resonancí dutiny (1.), která funguje ve spojení s otvorem a případně i hrdlem jako Helmholtzův resonátor. Stojaté vlnění (3.) v dutině nástroje se na zvuku podílí jen malou měrou. Udu je také nástroj samozvučný, při některých typech úderů vzniká základní složka zvuku chvěním celého nástroje (2.) díky pružnosti použitého materiálu.

Složky zvuku udu:

1. Resonance dutiny a hrdla
   Tato složka zvuku převažuje při úderech na některý z otvorů nástroje. Dutina nástroje ve spojení s hrdlem tvoří Helmholtzův dutinový resonátor, vytvářející po vybuzení tlumené kmity s přibližně sinusovým průběhem. Pro výpočet jejich kmitočtu lze použít následující vztah: Kmitočet je nezávislý na tvaru dutiny, v idealizovaném případě závisí pouze na objemu dutiny V, délce hrdla l, průřezu otvoru S a rychlosti zvuku ve vzduchu c. Tvar a zakončení hrdla a další vlivy, ovlivňující výsledný kmitočet, lze do výpočtu zahrnout pomocí korekčních koeficientů.
   U udu běžných rozměrů je kmitočet resonance dutiny v řádu desítek až stovek Hz. Při částečném zakrývání otvorů rukou dochází ke snižování frekvence kmitání. To je způsobeno zmenšováním průřezu otvoru a zároveň omezováním volného kmitání vycházejícího vzduchu.
   
   
2. Vlastní kmity těla nástroje
   Při úderu na tělo nástroje dochází díky pružnosti materiálu k jeho rozkmitání. Kmitání má neharmonické spektrum, silně závislé místě a způsobu úderu. Vznikající zvuk je krátký, perkusivní a jeho barva může mít kovový charakter. Kmitočty nejsilnějších složek leží v oblasti jednotek kHz. Pokud je nástroj položen v klíně, jsou vyšší složky kmitů těla nástroje silně tlumeny. Menšího tlumení a tím i ostřejšího, kovovějšího zvuku lze dosáhnout pokud je nástroj umístěn na kruhové podložce.
   Tato složka zvuku závisí na tvaru nástroje, tloušťce stěny, vlastnostech použité keramické hlíny a přísad a vypalovací teplotě. Vliv má i způsob výroby a povrchová úprava nástroje.
   
   
3. Stojaté vlnění uvnitř dutiny
   Dutina nástroje umožňuje vznik stojatého vlnění. Kmitočty jednotlivých módů závisí na rozměrech a tvaru dutiny. Nejnižší resonanční kmitočty leží v oblasti jednotek kHz. Tato resonance ovlivňuje barvu zvuku, vznikajícího vlastními kmity těla nástroje. Stojaté vlnění, vybuzené při úderu, přidává vyšší kmitočtové složky i ke kmitům, vzniklým resonancí dutiny a hrdla.