Dodekafonie

Intenzivní využívání úplné temperované chromatiky a nových souzvuků a stále obecnější a volnější chápání funkčních harmonických vztahů v rámci rozšířené tonality 20. století vedlo k postupnému zmenšování významu kompozičních pravidel platných pro klasickou tonalitu. To vyžadovalo hledání nových organizačních principů. Jedním znich je uspořádání intervalů a tónových výšek, využívající všech dvanácti tónů chromatické stupnice.
Strukturou a organizací dvanáctitónových útvarů se zabýval ve dvacátých letech dvacátého století Josef Matthias Hauer. Tropy - dvanáctitónové útvary v Hauerově systému jsou složeny ze dvou šestitónových segmentů. Vytvořené dvanáctitónové melodie lze různým způsobem posouvat, rotovat a permutovat. Hauer se zabýval též organizací rytmu a času.
Úvahy o tvoření melodií permutováním tónových řad se však objevují mnohem dříve. Francouzský matematik Marin Mersenne se ve své knize Harmonie universelle z let 1636-1637 zabývá možností generovat zpěvy (diatonické melodie) v rozsahu tří oktáv permutováním 22 tónů.
Pojmem dvanáctitónová metoda nebo též dodekafonie je dnes označována kompoziční technika, vypracovaná kolem roku 1920 Arnoldem Schönbergem a rozvíjená jeho žáky s cílem vytvořit teoretický základ a praktickou metodu pro tvorbu chromatické hudby. Organizačním principem se stalo intervalové uspořádání dvanáctitónových chromatických řad. Výchozí řady mohou být různým způsobem transformovány a vzniklé tónové posloupnosti jsou používány melodicky i harmonicky ve všech hlasech skladby. Přitom je třeba dodržovat následující pravidla:

Řady lze použít horizontálně, kdy je posloupnost použita ke stavbě melodie odděleně v každém hlase. Při vertikálním použití je řada použita ke stavbě akordů napříč hlasy. Při lomeném použití je řada rozdělena a jednotlivé části jsou použity v jednotlivých hlasech.

Modernější pojetí dodekafonie zavádí též použití šesti- čtyř- nebo tří-tónových segmentů řad jako základních kompozičních prvků. Řady je možné vytvářet kombinací segmentů z jiných řad. V jedné skladbě je též možné použít několik řad.

Rozšířením dodekafonických principů, původně použitých pro tónové výšky, též na další prvky kompozice vzniká kompoziční technika nazývaná serialismus.

Hlavním záměrem při hledání dodekafonických principů byl vznik hudební struktury bez tonálního centra a tonálních funkčních vztahů a tím i popření tonálního principu - atonalita. Dodekafonické principy lze však použít i v tonálním kontextu a atonality je možné dosáhnout i tradičními prostředky.